Velikonoční týden

… význam, lidové obyčeje, zvyky a pověry den po dni

První den v tomto týdnu je modré pondělí, následuje žluté úterý, po kterém přichází první den ze svatého – pašijového týdne:

Sazometná středa

Říkalo se jí škaredá, černá nebo sazometná, protože se vymetaly komíny; je to středa před Božím hodem velikonočním. Podle lidového obyčeje se nesmíte škaredit a mračit, jinak se budete mračit po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek

velikonocni-vajicka

Název je možná odvozen od zeleného mešního roucha, které se v ten den užívalo. Jedla se jen zelená strava – špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok. Jedná se o převzatý zvyk z židovské slavnostní večeře Pesach – připomínající jejich vyvedení z Egypta. Je to mnohem starší zvyk než nošení zeleného obřadního roucha, proto může onen název pocházet i odtud.

Na Zelený čtvrtek kostelní zvony zvoní naposledy, znovu zazní až na Bílou sobotu. Říká se, že „odletěly do Říma“. Podle tradice, když zazní zvony naposledy, máte si zacinkat penězi, aby se vás držely celý rok. Někde se zvoní paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.

Připomeňme též slova Jaroslava Seiferta: „Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme“.

Zvyky:

Velký pátek

V křesťanské liturgii je dnem smutku, nebyly bohoslužby, jen se zpívalo a četly se texty. Součástí pobožnosti bylo odhalení a uctění svatého kříže. Výzdoba kostela byla chudá, žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely. Hlas zvonů nahrazovaly různé řehtačky, malé i velké, chodilo se s velkým hlukem po vesnici, zpívalo se, texty popěvků byly namířeny proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Někde děti s řehtačkami honily Jidáše – vybíral se zrzavý chlapec.

Velký pátek je také postním dnem – postem od masa a újmy v jídle.

K tomuto dni se vázaly nejruznější pověsti – na Velký pátek se děly zázraky a země měla magickou sílu. Otevírala se, aby ukázala své poklady. Poklad označovalo světýlko nebo kvetoucí nebo zářící kapradí, otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Na souš vycházeli vodníci a proháněli se na koních. Podle pověsti se i na chvíli otevřela hora Blaník.

Zvyky:

Bílá sobota

velikonocni-mazanec

Při obřadech vigilie byli křtěni tzv. novokřtěnci, kteří nosili bílé roucho; je též možno, že název pochází odtud. Bílé roucho je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem.

Ve starém křesťanství nebyla Bílá sobota dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba – vigilie. Před ní se posvětil oheň, od kterého se zapálila velikonoční svíce – paškál. Oheň se světil před kostelem a v mnoha vsích se doma muselo uhasit ohniště. Potom hospodyně položila polínko před kostelem na hraničku, když knez oheň posvětil, každá si vzala žhavé polínko a znova jím zažehla ve stavení oheň. Skončením Bílé soboty skoncoval také dlouhotrvající půst.

Zvyky:

Boží Hod Velikonoční

Probíhalo svěcení velikonočních pokrmů – beránek, mazanec, vejce, chleba, víno. Na Chodsku se posvěcené jídlo jedlo v kostele ve stoje; ve východních Čechách dal zase hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce. Návštěvy dostávaly kousek z posvěceného jídla. Pekli se velikonoční beránci.

Velikonoční pondělí

Toho dne je pomlázka, velikonoční hodování, mrskut. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami většinou z vrbového proutí zdobené stuhami. Šlehají dívky a vinšují, za to dostanou malovaná vajíčka. Toto základní schéma má řadu variant. Někde je zvykem, že v úterý chodí s pomlázkou děvčata, jinde polévají chlapce vodou. V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, když šla do kostela.

O stáří velikonoční pomlázky svědčí vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera ze 14. stol.

Bílá neděle

To je druhá neděle velikonoční – novokřtěnci nosili toho dne naposledy bíle křestní roucho. Dnes je často dnem slavnostního prvního sv. přijímání.